Petr z gay klubu ze Salzburgu..

Cítil jsem se, jak kdybych jel po silnici, kde na mě ze všech stran signalizovaly značky stůj nebo pozor. Cítil jsem se, jak kdybych jedl zakázané ovoce. A že chutnalo. Petr chutnal nějak jinak. Myslím si, že i kdybych tu napsal celou kapitolu o tom, jaký pocit jsem měl z našich vzájemných polibků, nedokázal bych plně obsáhnout skutečný prožitek, který mi jeho ústa nabízela. Líbal jinak než ostatní kluci, se kterými jsem si kdy vyměnil polibky. Možná to bylo proto, že jeho rty dříve těšily jen dívčí ústa, možná proto, že jsme se znali skutečně dobře a tak veškeré události, které jsme měli za sebou, ještě víc umocňovaly ten silný pocit vzájemnosti a odevzdanosti, který jsem z našich společných chvil cítil.

Od onoho večera v parku, od oněch esemesek, které jsme si toho dne vyměnili a od toho výjimečného rána, jsme trávili každou volnou chvíli spolu. První dny mi to přišlo celé zvláštní. Navštěvoval jsem doma já jeho nebo on mě podle toho, kde jsme tušili větší soukromí. Oba jsme cítili nepotlačitelné nutkání být spolu. Psali jsme si dlouho do noci zprávy o tom, co pro druhého znamenáme. Když jsme byli sami, nemohl jsem ze sebe střást jeho ruce, které se přes oblečení seznamovali se stavbou mého těla. A to líbání… Měl jsem pocit, že jsem nikdy s nikým nenalíbal tolik, co s ním. Připadal jsem si nezvykle opečovávaný a ano i milovaný. Jak jsem už naznačil. Z počátku jsem se snažil své city tlumit, protože mi v hlavě jasně zněla varování, že tohle přeci nemůže skončit dobře.

Petr musel můj vnitřní boj vycítit. Jak jsem napsal dříve, na takové věci měl talent. Někdy bych si přál, vidět mu do duše tolik, jak on viděl do té mé. Nebyl sice můj první kluk a tak jsem věděl, co a jak mám dělat, abych mu z našich společných chvil nabídl nezapomenutelné zážitky, ale všechny tyhle vědomosti mi byly k ničemu. Byl pro mě, jak mýdlová bublina, kterou bych mohl sebemenším láskyplným dotekem přivést k prasknutí. Nikdy jsem to nebyl já, kdo dal první pusu. Nikdy jsem to nebyl já, kdo se toho prvního dotkl. Vsadím se, že kdyby byl Petr gay, tak si všechny tyhle náznaky vyloží jako nezájem. Nakonec se ukázalo, že nad všemi mými zkušenosti s kluky, zvítězily Petrovi znalosti vztahů, toho, jak se k tomu druhému chovat, jak ho milovat, dát mu lásku.

„Dělám něco špatně?“ Odklonil se z našeho vzájemného pocitu. Tváří v tvář mravenčení, které se mi rozlévalo celým tělem, jsem nemohl proti jeho technice nic namítat. Zůstal jsem tam s blaženým výrazem ve tváři a čekal, kdy se na mě opět přitiskne a bude pokračovat. Zamžoural jsem očima a snažil se z jeho tváře vyčíst, co se děje. „Seš ňákej zaraženej, brachu,“ pokračoval. Udeřil hřebíček na hlavičku. Byl jsem si vědom, že to už dávno poznal, ale stále jsem spoléhal na to, že pokud toto téma nepřinesl na přetřes minule, neudělá to ani dnes a tak stále dokola. Byl jsem přistižen v celé své nahotě své duše. Chtěl jsem uhnout očima, ale jeho ruce byly zase rychlejší a něžně mi zablokoval jakoukoli možnost otočit se jinam než k němu. Tyhle zatracené chvaty z kickboxu. Stále ze mě nevypadla žádná odpověď. Sklopil jsem alespoň zrak hluboko do oblasti jeho rozkroku. Péťa uvolnil své sevření a ve chvíli, kdy jsem se chtěl svým zrakem zaměřit znovu na jeho krásnou tvář, mě nečekaně silně obejmul.

„Já se taky bojím.“ Bože, jak já mu závidím tu schopnost, vyjádřit za použití těch nejobyčejnějších slov, všechny ty neobyčejné věci, kolem nás. Náš dech se rychle synchronizoval. Cítil jsem tlukot jeho srdce. Byly jsme tak blízko u sebe a přesto stále tak daleko. Zaplul se svou rukou do mých vlasů a odtáhl se tak, že jsme se dotýkaly jen svými čely. Mluvil dál ke mně, opakoval tu jedinou větu a přitom hleděl do prázdna mezi našimi klíny, do stejného prázdna, z jakého jsem měl obavy. Cítil jsem, jak se mnou rozpíná klid. Mé hlasivky však nerozvázal ani tento silný pocit úlevy.

„Brachu, já to nikdy nečekal. Jako tohle, co teď mezi náma je, ať je to cokoli,“ nadechl se. A já poznal, že žije ve stejném zmatku jako já. „Je to jen tak intenzivní, strašně moc.“ Natáhl jsem se po něm a chtěl ho obejmout, ale mé ruce na tuto vzdálenost nedosáhly tam, kam jsem chtěl a tak jsem ho jen hladil po zádech. „Ty víš… Brachu, co si mi to udělal? Myslím jen na to, abych byl s tebou.“ Jeho slova ztratila ten typický ráz. Byli jsme si víc podobní, než jsem si myslel. „Seš kluk, brachu. Celý je to divný. Rozumíš? Ne jako ty, ty seš skvělej, fakt. Sem do tě blázen, ale je to divný. Rozumíš?“ Snažil jsem se mu porozumět. Celou dobu jsem byl sobec, zahleděný do sebe a přemýšlel jen o tom, co se stane se mnou, až celý tento „experiment“ skončí. Mou hlavou neproběhla jediná myšlenka na to, jak musí Petr se svými city bojovat. Vždy jsem věděl, kdo jsem. Nikdy mnou neproběhla ani vlna pochybnosti. Petr na tom byl na základě rozhovorů, které jsme vedli po mém coming-outu podobně. Velkou roli na tom, že mě přijal takového, jaký jsem, měla skutečnost, že rozuměl tomu, že takové věci jako to, kdo se komu líbí, zda kluci nebo holky, se nedají ovlivnit. On nikdy nezapochyboval o sobě, ale teď musel stát v centru bouře myšlenek, kdy ho jedna musela mást více než druhá.

Pokračoval jsem v hlazení jeho zad. Podvědomě jsem vycítil, že to, co se mezi námi nyní odehrává, není dialog, ale Petrova zpověď. „Já nikdy… Víš? Nikdy! Ani na chvíli,“ z kontextu jsem pochopil, že zřejmě mluví o tom, že nikdy nebyl přitahovaný kluky, ačkoli tato slova nepoužil. Čím víc přibývalo v jeho řeči nedokončených vět, tím láskyplněji jsem ho hladil. „A pak ty… Tohle všechno… My…“ už jsem to nevydržel a nazdvihl hlavu, abych ho políbil. Jeho krční páteř zůstala strnulá a stále koukal do prostoru mezi svýma nohama. Povalil jsem ho na záda a chystal se políbit. Měl zavřené oči a znovu se nedechoval, že bude pokračovat. V poslední chvíli dopadly mé polibky pouze na jeho tváře. Neoholené strniště mě citelně poškrábalo, když se prudce otočil hlavou ke zdi. Setřásl mě ze sebe a rovný jako svíčka, avšak otočený tváří ode mne pokračoval: „Je to těžké, je to tak těžké… Já chci, ale nevím jak. Co já vím? Nic.“ Hladil jsem ho po boku a tiše poslouchal. „Jako nikdy… Chlapy… Nikdy… Ale ty… Seš jinej, brachu, rozumíš? Jinej, prostě jinej… Já nevim… Nemůžu bez tebe být… Je to silný, všechno,“ když se konečně na delší dobu odmlčel, lehl jsem si na bok k němu. Šeptl jsem mu své první: „Miluju tě.“

Konečně se otočil a vystoupil ze své izolace. Koukal se na mě. Já se díval na něj. „Miluju tě,“ odpověděl mi. Opakoval jsem to po něm, a on zas po mě, stále dál a dál do kolečka až naše slova nahradily naše činy. Začali jsme se znovu líbat a naše ruce přímo vystřelily k tělu toho druhého. Hladili jsme se. Petrova ruka se náhle ocitla pod mým tričkem. To mi dodalo odvahu k obdobnému kroku s jeho mikinou. Nemluvili jsme. Nepadlo jediné slovo. Posadil se na kolena a stáhl ze mě tričko na zem. Začal mě hladit. Jeho rty se oddělily od mých a nacházely cestu skrze mou tvář a krk až na mou hruď. Zarazil se. Uklouzl mi potlačovaný sten, který jako by mu dodal potřebnou odvahu a pokračoval dál. U bradavek se zarazil. Zřejmě nevěděl, co má dělat. Jeho drobného zaváhání jsem využil a překulil ho na záda. Začal mu rolovat mikinu až těsně k podpaždí a odhalil tak jeho dokonalou hruď. Silně oddychoval. Když jsem se na něj podíval, viděl jsem, jak si jeho oči vychutnávají pohled na to, co dělám s jeho tělem. Pokývl jsem hlavou a snažil se nasadit výraz, který by se ptal: „Dobré? Nevadí ti to? Smím pokračovat?“ Ač jsem v mimiku svého obličeje nekladl velkou důvěru, jeho výraz mi napovídal jediné: „Ano.“

Pohladil jsem jeho hruď. Rukou přejel po drobných chloupcích, které vyplňovaly prostor mezi jeho bradavkami. Zachvěl se. Jediným dotekem své ruky jsem v něm vyvolal zachvění. Pokrýval jsem jeho tělo polibky. Když jsem došel k bradavkám, jemně jsem je obkroužil špičkou jazyka. Znovu a znovu se mi Petrovo tělo chvělo pod rukama. Zpanikařil jsem a chtěl vstát, ale jeho ruce mi v tom zabránily. Dával jsem si záležet a sledoval reakce jeho těla, které jsem chtěl jen hýčkat a laskat. Když se Petr už přestal podvědomě bránit a začal jemně sténat, dodalo mi to obrovský kus odvahy. Stopa mých polibků začala směřovat k jeho rozkroku. Opisoval jsem jeho chloupky až k pásku od kalhot. Když jsem se snažil tuto překážku zdolat, Petr mě zastavil. Nic neřekl, ale já věděl, že není připravený. Chtěl jsem všeho hned nechat, ale to už jsem ležel na lopatkách já a Petr se nesměle snažil napodobit, co jsem s jeho tělem prováděl před pár okamžiky já. Bylo to úžasné…

Pište mi zkušenosti na : MiroslavMalbeck@gmail.com
Miroslav Malbeck, Ing. 

Ober-Reinbach 28
5600 Reinbach

Telefon: 06412-5587